Americký snímek „Co jsme viděli, co jsme slyšeli“ dvojice režisérů S. S. Berman a R. Pulciniho se dá zařadit mezi mysteriózní horory, nebo spíše dramata. Scénáře se ujala podle knižní předlohy autorky Elizabeth Brundage stejná dvojice, a se značným váháním a lítosti musím konstatovat, že potenciál knižní předlohy podle mého soudu spíše nenaplnila.
Výteční herci, skvělý rozjezd …
Zdroj: Netflix
Mladí manželé Catherine (Amanda Seyfried) a George (James Norton) se čtyřletou dcerkou se kvůli práci manžela přestěhují z Manhattanu do osady Hudson Valley. Starý a tak trochu záhadou opředený dům vybral George, který zde také dostal místo na místní univerzitě. Vztah obou manželů není bez problémů, to je od samého začátku zřejmé. Od prvních okamžiků, kdy se rodina nastěhuje do nového domu, je také pozornost diváka směřována k tajemné, mysteriózní hranici mezi světem živých a mrtvých, která – zdá se – je právě v tomto stavení víc než relativní. Catherin i její malá dcera spatřují v domě duchy minulosti, a to nikoliv obrazně, ale doslova. Současně s tím, jak se postupně rozkrývá pohnutá minulost tohoto místa, jsou stále víc a důkladněji odhalovány osobnosti hlavních hrdinů i slabiny jejich vztahu. Tato část filmu je skutečně nadprůměrná. Skvělý je výkon Amandy Seyfried, která svojí autentičností drží pozornost i sympatie diváka. Neméně dobrý je ale i její protějšek James Norton, který postupně odkrývá svou pravou tvář a dává divákovi tušit, že vedle duchařské historky se tu odvíjí snad ještě děsuplnější osobní drama. A právě tato rovina, toto propletení dvou úrovní filmu – tajuplného duchařského doteku minulosti s rozvíjejícím se obrovským osobním dramatem, děsivým snad více, než doteky světa mrtvých – je dle mého soudu nadprůměrné. Bohužel ale nic netrvá věčně.
Tak trochu promarněná šance
Zdroj: Netflix
Závěru filmu „Co jsme viděli, co jsme slyšeli“ nelze upřít překvapivé finále. Vcelku logické, přesto v jistém ohledu nečekané. To je ale podle mého soudu málo. Ten moment, který diváka zaskočí a dostane, je dalším průběhem poslední sekvence filmu úplně promarněn. Jaksi se rozmělní a vytratí. Zbyde jen „dohrání“ nevyhnutelného, ukončení všech zajímavých vedlejších linií bez jakékoliv pointy, jako by už na ní nezbyl čas. A na samém konci poněkud patetický a příliš návodný obraz… snad prostor pro představivost, pro mě ale jen nepříliš vydařený spoiler. Při závěrečných titulcích jsem se nemohla zbavit lítosti, jak s tím napínavým námětem, skvěle a profesionálně odevzdanou hereckou prací, s příběhem, který mě po dobu sta minut z celkových sto dvaceti skutečně bavil, napínal, zaujal, jak s ním poslední dvacetiminutovka udělala „rychlý proces“. Co jsme viděli, co jsme slyšeli – v mnoha ohledech víc, než průměrný snímek, kterému ale potenciál tak trochu protekl mezi prsty. Zbývá jen zamyslet se nad tím, co jsme vidět mohli, ale nakonec po tom nebylo ani vidu, ani slechu. Škoda.
Zdroj: Netflix
